Skip to Content

Některé problematické aspekty ukládání trestů právnickým osobám

Mgr. Ing. Ondřej Blaha a JUDr. Michal Doležal

Prezentováno na vědecké konferenci Unie obhájců ČR konané 4. 6. 2020 v Praze

V našem příspěvku se zaměřujeme na nedostatky justiční praxe při ukládání trestů právnickým osobám. Kromě poznatků z námi řešených případů jsme analýze podrobili rovněž justiční statistiky a rozhodnutí soudů v konkrétních případech, které jsme si vyžádali podle zákona o svobodném přístupu k informacím. V příspěvku se zaměřujeme především na ukládání peněžitého trestu a trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a procesním aspektům ukládání trestů právním nástupcům trestně odpovědných právnických osob.

Úvod

V naší praxi se mimo jiné zaměřujeme na obhajobu právnických osob. Tyto praktické zkušenosti nás přivedly i na některé problematické aspekty sankcionování právnických osob, a to jak v rámci sankcionování právnických osob obecně, tak ve vztahu k ukládání konkrétních trestních sankcí, zejména peněžitého trestu a trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži. Vedle našich praktických poznatků jsme rovněž vycházeli z analýzy statistik uložených trestů. Taková analýza je možná díky tomu, že veškeré uložené tresty (včetně například počtu a výše denních sazeb u peněžitého trestu) jsou zveřejňovány ve veřejném části rejstříku trestů umožňující export těchto dat a jejich statistickou analýzu, a dále též z případové studie prováděné na základě konkrétní pravomocných rozhodnutích vyžádaných podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ačkoliv je náš článek spíše kritický, neomezujeme se pouze na kritiku, ale snažíme se v něm přicházet s řešeními současného stavu.

1. Obecné zásady ukládání trestů právnickým osobám

Naši kritiku sankcionování právnických osob uvedeme neduhem, který se projevuje v oblasti sankcionování právnických osob obecně. Tento neduh spočívá v tom, že soudy při ukládání trestu právnickým osobám dostatečně nezdůvodňují, a co je ještě závažnější, ani často nezohledňují obecná pravidla pro ukládání trestů a ochranných opatření právnickým osobám, jež jsou upravena v § 14 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (dále jen „ZTOPO“). Problematické je pak zejména zohlednění, resp. nezohlednění účinků a důsledků, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby a též důsledků na třetí osoby (poškozené, věřitele, odběratele či zaměstnance, eventuálně další osoby na těchto osobách závislé). Uvedené se pak projevuje nejen u trestů, na které jsme se dále v tomto příspěvku zaměřili, tj. u peněžitého trestu a trestu zákazu plnění veřejných zakázek, ale též například u hojně ukládaného trestu zákazu činnosti.

2. Ukládání peněžitého trestu právnickým osobám

Důležitost tohoto trestu vystupuje do popředí právě v případě sankcionování právnických osob, neboť jde o trest univerzální, který lze uložit za kterýkoliv trestný čin spáchaný právnickou osobou bez ohledu na to, zda měla právnická osoba trestným činem získat majetkový prospěch. Tuto důležitost umocňuje dále skutečnost, že právnické osoby jsou zatím stíhány zejména za majetkovou trestnou činnosti, u které je peněžitý trest většinou primární sankcí, nad jejímž uložení soudy primárně uvažují. Častější ukládání peněžitých trestů nejen osobám právnickým, ale též fyzickým osobám prosazují též špičky tuzemské trestní justice (viz společná tisková zpráva Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a bývalého předsedy Nejvyššího soudu, dnes Ústavního soudce – Pavla Šámala ).

2.1. Jak by měly být peněžití tresty právnickým osobám ukládány

Zákonodárce zvolil v případě právnických osob obdobný způsob ukládání peněžitého trestu jako u osob fyzických, tedy kombinaci počtu denních sazeb (v rozpětí 20 až 730 celých sazeb reflektujících závažnost spáchaného trestného činu), které jsou násobeny výší denní sazby (v rozpětí 1 tis. Kč až 2 mil. Kč reflektující majetkové poměry odsouzené právnické osoby). Ani v případě počtu denních sazeb, ani v případě výše denních sazeb pak soud nemůže uložit trest pod dolní nebo naopak nad horní hranici sazeb.

Stejně jako u fyzických osob budou přitom platit závěry Nejvyššího soudu, který uvedl, že „postup, jakým soud vzhledem k uvedeným zákonným kritériím dospěl k těmto jednotlivým hodnotám (počtu a výši denních sazeb), je třeba náležitě a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vysvětlit v odůvodnění rozsudku. Naopak nesprávný a nepřípustný je opačný postup soudu, při němž nejprve stanoví celkovou výměru peněžitého trestu, kterou následně rozpočítá na denní sazby.“

Kritérium závažnosti trestného činu by přitom v praxi nemělo působit větší potíže než v případě trestání fyzických osob. Problematičtější spatřujeme spíše druhé kritérium v podobě majetkových poměrů právnické osoby. V případě právnických osob totiž zákonodárce dále nespecifikoval, co má na mysli majetkovými poměry, což je pojem dosti neurčitý. V případě fyzických osob zákon uvádí, že se zpravidla vychází z čistého příjmu, který pachatel má nebo mohl mít průměrně za jeden den.

Jde-li o majetkové poměry právnické osoby, například Púry uvádí, že „pro účely stanovení výše jedné denní sazby peněžitého trestu zřejmé především z povahy, právní formy a velikosti právnické osoby, z objemu majetku, s nímž hospodaří, z jejích příjmů a výdajů, resp. z výsledné bilance, ze stavu peněžních prostředků na bankovním účtu a v hotovosti, ze skutečnosti, zda je podnikatelem či nikoli, atd. (např. u obchodních společností a družstev bude třeba vycházet ze stavu obchodního majetku, obchodního jmění, čistého obchodního majetku a vlastního kapitálu). Při zjišťování majetkových poměrů právnické osoby by se měl soud opírat o její účetní závěrku, o výroční zprávu, o přiznání k daním placeným z majetku a příjmů, o závěry auditora, o výpisy z bankovního účtu apod., a bude-li to nezbytné, i o posudek znalce v tomto směru.“

Fenyk, Smejkal a Bílá pak v tomto směru uvádí následující: „Výše denní sazby je v zákoně přizpůsobena povaze právnické osoby a především majetku právnických osob. Může být několikanásobně vyšší než u osob fyzických. Příjmy pachatele – právnické osoby, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být podle § 68 odst. 4 tr. zákoníku (za použití ustanovení § 1 odst. 2) stanoveny odhadem soudu.“

Jak je vidno, odborná literatura staví soudy při stanovení výše denní sazby peněžitého trestu ukládaného právnické osobě před poměrně nelehký úkol, neboť majetkové poměry právnické osoby definuje s odkazem na řadu kritérii, aniž by konkrétněji vysvětlovala, jakým způsobem jednotlivá kritéria zohlednit a jakým způsobem je vážit, tedy jak vlastně dojít ke konkrétní výši denní sazby.

V neposlední řadě je třeba zmínit, že uložený peněžitý trest by neměl na právnickou osobu působit likvidačně, neboť pak by de facto nahrazoval trest zrušení právnické osoby, který však není trestem univerzálním, ale naopak jej lze ukládat pouze v omezeném okruhu případů, tj. pokud činnost právnické osoby spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů. K tomu může sloužit rozložení placení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách.

2.2. Jak soudy v praxi peněžité tresty právnickým osobám ukládají

Vedle vlastních zkušeností z praxe jsme se rozhodli provést kvantitativní a kvalitativní analýzu ukládání peněžitého trestu právnickým osobám. Obdobnou analýzu rozhodovací praxe v minulosti ve vztahu k trestání právnických osob, mimo jiné i ukládání peněžitého trestu provedla Tibitanzlová. Podle veřejného rejstříku trestů právnických osob dostupného dálkovým přístupem bylo dosud (do 23. 5. 2020) pravomocně odsouzeno celkem 520 právnických osob. Peněžitý trest byl uložen celkem 161 právnickým osobám. Z toho pouze ve 40 případech soudy aplikovaly denní sazbu vyšší, než je nejnižší možná, tedy vyšší než 1 tis. Kč. Denní sazbu 10 tis. Kč a vyšší aplikovaly soudy pouze v 6 případech. Nejvyšší denní sazba činila 35 tis. Kč. Naopak 10 právnickým osobám byl uložen peněžitý trest s denní výměrou pod 1 tis. Kč, aniž by však právní úprava podle shora odkazované judikatury umožňovala jít pod dolní hranici trestní sazby.

Dále jsme se zajímali, jakým způsobem soudy při rozhodování zohledňují hledisko majetkových poměrů právnické osoby při stanovení výše denní sazby a jejím odůvodnění. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím jsme tedy oslovili okresní, krajské a vrchní soudy, u kterých bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byl pravomocně uložen peněžitý trest s denní sazbou vyšší než minimální, neboť právě u nich byl větší předpoklad, že se v odůvodnění rozhodnutí zabývaly vymezením pojmu majetkové poměry právnické osoby. Závěry jsou v tomto ohledu bohužel tristní. Nalézací soudy většinou výši denních sazeb odůvodňují velmi povšechně, rozhodně nelze hovořit o komplexním zhodnocení majetkových poměrů sankcionované právnické osoby, jak vyžaduje shora odkazovaná judikatura. Zpravidla z odůvodnění rozhodnutí není patrno, z jakých kritérií nalézací soudy vyšly a jaké podklady v tomto směru hodnotily. U řady rozhodnutí je zjevné, že soudy napřed učinily závěr o přiměřeném peněžitém trestu, a to například s ohledem na škodu, která byla nebo měla být trestným činem způsobena, anebo dokonce s ohledem na to, jaké finanční prostředky na účtech byly v trestním řízení zajištěny. Takto stanovený přiměřený peněžitý trest pak rozpočítaly do určitého množství denních sazeb o určité výši. V žádném z analyzovaných případů pak soudy v odůvodnění neuvedly, jaké důsledky může mít uložení peněžitého trestu na právnickou osobu, ani zda tento trest nemůže působit likvidačně. Ani odvolací soudy pak nedostatky v odůvodnění dostatečně nekorigují. Pouze v několika výjimečných případech soudy uvedly, že vyšly z hospodářských výsledků (zisku) právnické osoby v předcházejícím období či období, na základě kterého vypočetly či odhadly přiměřenou výši denní sazby, kterou pak s ohledem na závažnost trestného činu vynásobily počtem denních sazeb. Z uvedeného usuzujeme, že si soudy se zohledněním majetkových poměrů právnické osoby a posuzováním důsledků ukládaných peněžitých trestů zatím moc neví rady.

2.3. Jak praxi ukládání peněžitých trestů právnickým osobám zlepšit

Vzhledem k tomu, že jsou peněžité tresty ukládané právnickým osobám zatím stále relativně nízké, mohlo by to právě obhájce vést k tomu, že tuto problematiku není třeba příliš řešit. Z některých již i pravomocných rozhodnutí a též z některých nepravomocných rozhodnutí je však patrno, že některé soudy se již začínají v tomto směru „osmělovat“. Nebudou-li pak dostatečně ukotvena kritéria pro ukládání peněžitých trestů, důsledky na sankcionování právnických osob jsou poměrně nasnadě. Peněžité tresty by pak mohly být ukládány poměrně arbitrárně, rozhodování bude nepředvídatelné, a hrozit budou vysoké, likvidační peněžité tresty. Jasnější kritéria pro ukládání peněžitých trestů by mohla vést rovněž k častějšímu využívání odklonů, zejména dohody o vině a trestu, přičemž iniciativa k zahájení jednání o dohodě o vině a trestu by mohla přicházet častěji jak ze strany státních zástupců, tak obhájců (ostatně společné memorandum České advokátní komory a Nejvyššího státního zastupitelství k tomu vyzívá, přičemž dohoda o vině a trestu a právnické osoby jsou v memorandu výslovně zmíněny ).

Z našeho pohledu se nabízí následující možná řešení. Zákonodárce by měl přesněji vymezit pojem majetkové poměry například s odkazem na konkrétní ekonomické veličiny, a to alespoň pro právnické osob. Kupříkladu metodika ÚOHS pro ukládání pokut za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže využívá kritérium jako výchozí veličinu kritérium obratu, respektive dotčeného obratu. Kritérium obratu však z našeho pohledu není vhodné, neboť dostatečně nezohledňuje rozdíly v poměru mezi ziskem a tržbami. V některých odvětvích je i při relativně vysokých tržbách generován relativně nízký zisk (např. maloobchod), kdežto v jiných odvětví je výše zisku v poměru k obratu podstatně vyšší (vývoj software, finanční služby). Ani výše aktiv by dle našeho názoru neměla být rozhodná, neboť úvahami ohledně výše aktiv by se měly soudy řídit spíše při ukládání závažnější sankce v podobě trestu propadnutí (části) majetku, který by opět neměl peněžitý trest nahrazovat. Nejblíže čistému příjmu fyzických osob je pak čistý zisk, tedy zisk po zdanění, či možná ještě lépe rozdělitelný zisk. Nabízí se však otázka, zda je v ekonomického hlediska vhodné přísněji sankcionovat ekonomicky úspěšnější subjekty a mírněji ekonomicky méně úspěšné subjekty.

Proto si klademe otázku, po vzoru zahraničních zkušeností, zda v případě právnických osob setrvávat u ukládání peněžitých trestů formou počtu a výše denních sazeb. V některých rozhodnutích mají totiž soudy tendenci operovat s výší škody, která byla nebo měla být trestným činem způsobena, jakožto s poměrně logickým výchozím bodem pro stanovení přiměřeného peněžitého trestu, což je veličina, která v sobě nese jednak závažnost trestného činu a částečně i ekonomický potenciál právnické osoby (mnohamilionového dotačního podvodu se dopustí spíše větší obchodní společnost, řádově desetitisícového dotačního podvodu spíše zájmový sportovní klub). Zejména u majetkových trestných činů významnější zohlednění škody dle našeho smysl dává. To ostatně potvrzuje i zahraniční praxe. Například v Anglii a Walesu používané sentencing guidelines vydávané tamní Sentencing Council využívají jako výchozí bod při stanovení výše peněžitého trestu právnickým osobám za vybrané trestné činy právě hledisko škody, která byla nebo měla být trestným činem způsobena. Obdobně i U.S. Sententing Guidelines Manual používá kritérium škody, která byla nebo měla být trestným činem způsobena, respektive prospěchu jako jedno z možných kritérií (vedle závažnosti spáchaného trestného činu definované více než třemi desítkami pásem) pro stanovení výchozího bodu pro určení výše peněžitého trestu.

Vzhledem k dosavadní relativní bezradnosti nalézacích i odvolacích soudů při ukládání peněžitých trestů se však nabízí otázka, zda by i případné legislativní vymezení pojmu majetkové poměry bylo dostatečným vodítkem pro ukládání peněžitých trestů právnickým osobám, a zda by nebylo žádoucí vytvoření komplexní metodiky (po vzoru odkazovaných sentencing guildelines), kterou by Nejvyšší soud vydal prostřednictvím stanoviska, podobně jako například definoval neurčitý právní pojem „množství větší než malé“ pro účely drogových deliktů.

Nicméně uplatňování pouze kritéria škody pro určení adekvátní výše peněžitého trestu může vyústit v uklání nepřiměřeně vysokých peněžitých trestů, které mohou ohrožovat samotnou existenci odsouzené právnické osoby a či třetích osob, na existenci odsouzené právnické osoby závislých, což bude v rozporu s obecnými speciálními zásadami pro ukládání trestů právnickým osobám (viz § 14 odst. 1, 3 ZTOPO). Budou-li přitom v budoucnu soudy ukládat citelnější peněžité tresty, měli by umět pracovat nejen se stavovými veličinami, ale zejména s tokovými veličinami (prognóza cash flow), případně s několika ekonomickými ukazateli vypočtenými na základě dostupných stavových veličin identifikovaných výkazů obžalované právnické osoby za různá uložení trestu předcházející období (viz dále). Až s ohledem na úvahy o těchto veličinách či ukazatelích by soudy měly stanovovat přiměřené splátky peněžitého trestu, které neohrozí budoucí životaschopnost právnické osoby, a to nejen tím, že nezpůsobení platební neschopnost takové právnické osoby, ale též že ji neznemožnění jakékoliv investiční aktivitu, jakožto podmínku budoucí konkurenceschopnosti. Je nesporné, že prostor pro obhajobu může být v tomto směru skutečně značný.

Obecně doporučujeme sledovat, resp. posuzovat vliv uloženého trestu, resp. jeho splátek na dva základní ekonomické ukazatele (je nutno upozornit, že následující ukazatele jsou vypočítávány ze stavových veličin obsažených v rozvaze, a proto je vhodné hodnotu těchto ukazatelů zjistit za pro více časových období a pro vyhodnocení pak používat alespoň aritmetický průměr zjištěných hodnot, pokud soud nebude schopen provést přesnější „statistické“ vyhodnocení):

(i) likviditu – finanční analýza podnikových financí pracuje s třemi základními ukazateli likvidity, přičemž pro každý tento ukazatel existují doporučené hodnoty (běžná likvidita – likvidita III. stupně = oběžná aktiva/ (krátkodobé závazky + bankovní úvěry – doporučená hodnota 1,5-2,5; likvidita II. Stupně, pohotová likvidita = (oběžná aktiva – zásoby)/krátkodobé závazky, doporučená hodnota 1-1,5; likvidita okamžitá (likvidita I. stupně) = finanční majetek/ (krátkodobé finanční závazky + běžné bankovní či obdobné úvěry), doporučená hodnota 0,2-0,5); doporučujeme sledovat zejména ukazatel pohotové likvidity a ukazatel okamžité likvidity. V případě, že dosazení sumy peněžitého trestu do těchto ukazatelů (v rámci krátkodobých finančních závazků) hodnota tohoto ukazatele vybočí z doporučených hodnot a v případě, že soud nebude mít s velkou pravděpodobností zjištěno, že nedostatek likvidity může být nahrazen financováním „vlastníků“ odsouzené právnické osoby (společníci či akcionáři, emise nových cenných papírů) či důvěryhodným externím financováním, měl by soud minimálně zvažovat rozložení uloženého trestu do splátek, neboť v opačném případě hrozí významné riziko insolvence odsouzené právnické osoby.
(ii) Rentabilitu, resp. ziskovost odsouzené právnické osoby – na základě analýzy zisku realizovaného právnickou osobou lze určit, jaká výše finanční sankce za běžné účetní období jednoho roku danou právnickou osobu nebude do budoucna existenčně ohrožovat. V případě, že výše jednorázově uloženého peněžitého trestu či opakujících splátek peněžitého trestu přesáhne tuto výši zisku, odsouzená společnost se stane ekonomicky velmi zranitelná, neboť se stane v očích poskytovatelů externího financování nerentabilní a tudíž i nefinancovatelná, resp. financovatelná s vysokou mírou rizika, které se s velkou pravděpodobností bude manifestovat vysokou výší úrokové míry poskytnutého dluhového financování.

Výše uvedené závěry jsou pouze základní východiska možného adekvátního a zásadám ZTOPO odpovídajícího řešení. Detailnější a propracovanější „guidelines“ doporučujeme vytvořit jako podpůrnou pomůcku jak pro soudce, tak i státní zástupce ve spolupráci s renomovanými odborníky na finanční analýzu a podnikové finance.

3. Ukládání trestů zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži právnickým osobám

Jedná se o specifický trest ukládaný právnickým osobám, a tedy s ukládáním tohoto trestu vzhledem k jeho novosti není příliš mnoho zkušeností (viz dále). Na rozdíl od peněžitého trestu nejde o trest univerzální, neboť jej lze uložit, pouze dopustila-li se právnická osoba trestného činu v souvislosti s uzavíráním smluv na plnění veřejných zakázek nebo v souvislosti s jejich plněním nebo v souvislosti s účastí v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži.

3.1. Jak by měly být tresty zákazu plnění veřejných zakázek ukládány

Trest zákazu plnění veřejných zakázek spočívá v tom, že se právnické osobě po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje „plnění veřejných zakázek“ v soudem stanoveném rozsahu. Z uvedeného by mělo plynout, že kromě výměry trestu se musí soud zabývat též jeho rozsahem, tj. například stanovit rozsah zadávacích řízení, ze kterých je právnická osoby po čas výkonu trestu vyloučena. Uvedené potvrzuje i důvodová zpráva k ZTOPO, která uvádí, že soud určí rozsah například typem řízení nebo výší zakázky. Představit si z našeho pohledu lze i určení relevantního trhu, jak z hlediska geografického, tak zejména z hlediska věcného (např. zákaz plnění armádních zakázek), typu veřejného zadavatele aj. Určení rozsahu trestu zákazu plnění veřejných zakázek je přitom projevem nezbytné individualizace trestní sankce ukládané právnické osobě.

Při ukládání tohoto typu trestu by měly soudy zvlášť pečlivě vážit, jaký dopad bude mít trest na další činnost právnické osoby, neboť ani trest zákazu plnění veřejných zakázek by neměl právnickou osobu zcela vyřadit z ekonomického života, a tedy podobně jako nepřiměřeně vysoký peněžitý trest fakticky nahrazovat trest zrušení právnické osoby. Tak by mohl působit například trest zákazu plnění veřejných zakázek, který by se vztahoval na všechny typy veřejných zakázek bez omezení uložený právnické osobě – dodavateli, která podstatnou část podnikatelské činnosti realizuje v režimu zákona o zadávaní veřejných zakázek, což může být případ subjektů, které dodávají zboží a služby například municipalitám (příkladem může být například výrobce tramvají), anebo sektorovým zadavatelům (například výrobce komponent pro plynovody). V této souvislosti je pak nutno rovněž zdůraznit, že při ukládání tohoto druhu trestu, který podstatně dlouhodobě omezuje možnost ekonomické činnosti odsouzené právnické osoby, je nutno v souladu s § 14 odst. 3 ZTOPO zvažovat i dopady uložení trestu na třetí osoby (viz kapitola 1. tohoto příspěvku). Pečlivé zvážení rozsahu trestu a jeho budoucího dopadu do fungování právnické osoby a třetí osoby s odsouzenou právnickou osobou spjaté by se mělo samozřejmě náležitě odrazit v odůvodnění rozsudku.

3.2. Jak soudy v praxi tresty právnickým osobám ukládají

Dosud byl tento trest pravomocně uložen toliko v 7 případech. V námi analyzovaných vyžádaných rozhodnutích byl trest uložen vždy jakožto trest zákazu plnění veškerých veřejných zakázek nebo veškerých veřejných soutěžích. Dlužno v tomto směru podotknout, že ačkoliv v jednom z řešených případů soud uložil trest zákazu účasti ve veřejné soutěži (institut upravený § 1772 a násl. občanského zákoníku), přestože ukládal trest v souvislosti s účastí na zadávacím řízení podle (tehdejšího) zákona o veřejných zakázkách, aniž šlo o soutěž o návrh. V jiných trestních věcech dosud pravomocně neskončených pak pozorujeme tendenci ukládat trest v rozsahu všech druhů zadávacích řízení s odkazem na výčet v § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“).

V rozhodovací praxi přitom dosud nebyl vyjasněno, zda se trest zákazu plnění veřejných zakázek vztahuje též na realizaci veřejných zakázek i v pozici poddodavatele. Ustanovení § 21 odst. 3 ZTOPO totiž mezi zakázanými činnostmi uvádí toliko zákaz „uzavírat smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se zadávacího řízení nebo veřejné soutěže podle jiných právních předpisů“. Smlouva na plnění veřejné zakázky je přitom podle § 2 odst. 1 ZZVZ smlouva uzavřená mezi zadavatelem ve smyslu § 4 ZZVZ a dodavatelem ve smyslu § 5 ZZVZ, respektive mezi vícero zadavateli či vícero dodavateli. Na vymezení smlouvy na plnění veřejné zakázky podle § 2 odst. 1 ZZVZ odkazuje též odborná literatura. Vzhledem k tomu, že smlouva na plnění veřejné zakázky je definována jako smlouva mezi zadavatelem a dodavatel, nemělo by z našeho pohledu uložení tohoto trestu bránit uzavírat smlouvy, jejichž předmětem je realizace subdodávek pro dodavatele ve smyslu zákona o zadávání veřejných zakázek, pokud by samozřejmě takový poddodavatel neměl figurovat v pozici tzv. kvalifikačního dodavatele ve smyslu § 83 ZZVZ, neboť v tom by mu po určitý čas bránila ztráta základní způsobilosti ve smyslu § 74 odst. 1 písm. a) ZZVZ.

V uvedeném závěru nás utvrzuje i teleologický výklad předmětných ustanovení ZTOPO a rovněž vymezení jednotlivých skutkových podstat trestných činů páchaných v souvislosti s veřejnými zakázkami (§ 256 a § 257 trestního zákoníku a též § 248 odst. 2 alinea druhá trestního zákoníku). Právní úprava se totiž zaměřuje výhradně na okolnosti týkající se zadávacího řízení, popřípadě na smluvní vztah mezi zadavatelem a dodavatelem (§ 21 odst. 1 ZTOPO: v souvislosti s uzavíráním smluv na plnění veřejných zakázek nebo s jejich plněním), avšak nikoliv na další subjekty, které jsou s dodavatelem ve smluvním vztahu. Smyslem a účelem tohoto trestu podle nás není zcela „odstavit“ odsouzenou právnickou osobu od jakéhokoliv podílení se na veřejných zakázkách (viz výše arg. důvodovou zprávou), nýbrž jednak odsouzené právnické osobě znemožnit účast na zadávacím řízení, které může vytvářet riziko, že dojde ke spáchání některého z trestných činů s tím souvisejícím, na něž pamatují i skutkové podstaty trestných činů podle § 256 a 257 trestního zákoníku, a též znemožnit právnické osobě podílet se na veřejných zakázkách jako osoba přímo odpovědná za plnění veřejné zakázky vůči zadavateli hospodařícímu s veřejný prostředky.

3.3. Jak praxi ukládání trestu zákazu plněné veřejných zakázek právnickým osobám zlepšit

V tomto směru považujeme za klíčovou roli obhajoby. Přichází-li uložení tohoto trestu právnické osobě v úvahu, nabízí se obhajobě opět poměrně široký prostor pro usměrnění úvah soudu o přiměřeném rozsahu tohoto trestu, popřípadě vznesení argumentů, proč tento trest není v konkrétním případě vůbec vhodnou trestní sankcí či proč tento trest neodpovídá poměrně pregnantně specifikovaným kritériím vyplývajícím z ZTOPO.

4. Ukládání trestu právnímu nástupci trestně odpovědné právnické osoby

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob ve vztahu k právnickým osobám opustil koncepci osobního trestněprávního vztahu mezi pachatelem trestného činu a státem, když v § 10 stanovil, že trestní odpovědnost přechází na všechny právní nástupce právnické osoby. Tato koncepce i způsob její realizace je v odborné diskusi značně kontroverzní, problémy činí například vymezení pojmu právní nástupce, tj. zda lze za takového právního nástupce považovat i nabyvatele závodu.

V našem příspěvku bychom se však chtěli věnovat spíše, s ohledem na téma konference, na níž je tento příspěvek prezentován, nedokonalostem právní úpravy týkajícím se vykonávacího řízení. Problematická je zejména skutečnost, že v situaci, kdy dojde k vynesení odsuzujícího rozsudku výslovné znění zákona, konkrétně § 10 odst. 4 ZTOPO hovoří toliko o přechodu trestní odpovědnosti v případě, že dojde k zániku odsouzené právnické osoby. Argumentem a contrario bychom mohli dovodit, že v případě, že právnická osoba v rámci právního nástupnictví nezanikne (např. rozdělení odštěpením) k přechodu trestní odpovědnosti nedojde. Důsledkem takového řešení však bude to, že taková přeměna nebude v mnoha případech postupem podle § 32 ZTOPO povolena, ačkoliv by ze strany přeměňované právnické osoby byl akceptován přechod trestní odpovědnosti na právního nástupce a „rozdělení“ trestu mezi původní právnickou osobu a „odštěpek“ souladu se zásadami ukládání trestů právním nástupcům uvedenými v § 10 odst. 2 ZTOPO.

„Pravým“ důvodem zamítání návrhů přeměn ve vykonávacím řízení (postupem dle § 32 odst. 3 ZTOPO) pak může být chybějící úprava určení druhu a výše trestu pro právní nástupce odsouzené právnické osoby (zejména v případě rozdělení). Doktrína se k této problematice staví velmi rozporuplně, což ukazuje spíše na to, že relevantní a požadavkům řádného trestního procesu vyhovující procesní úprava skutečně chybí. Někteří autoři se kloní k závěru, že by mělo být znovu rozhodnuto o vině a trestu , což nás vede k závěru, že by vůči právnímu nástupci mělo být provedené celé trestní řízení znovu , což by byl postup značně procesně komplikovaný a zdlouhavý. Jiní autoři si pak v tomto směru vypomáhají procesní analogií a na tyto případy by aplikovali ustanovení § 370 TŘ, podle nějž se stanovuje trest po prominutí části trestu v souvislosti s amnestií. Na základě tohoto ustanovení trestního řádu by tedy měl být dříve uložený trest deklarován právnímu nástupci. Analogickou aplikaci tohoto ustanovení nepovažujeme za správnou, resp. právně zjevně nepřípustnou, neboť trest v tomto případě není stanoven osobě již odsouzené (jako je tomu v případě postupu podle § 370 TŘ, ale zcela jinému subjektu, který do té doby vůbec nebyl subjektem proběhlého trestního řízení). Z praxe pak víme, že i někteří další kolegové zastávají názor, že vzhledem k tomu, že ustanovení § 10 odst. 4 ZTOPO se týká explicitně pouze speciálního případu právního nástupnictví, tj. o případu, kdy dojde ke zrušení právnické osoby, k přechodu trestní odpovědnosti a uložení trestu právnímu nástupci odsouzené právnické osoby, aniž by tato při přeměně zanikla, dojít nemůže a že tedy tomuto nově vzniknuvšímu právnímu nástupci odsouzené právnické osoby nelze ve vykonávacím řízení trest uložit. I tento názor může mít dle našeho názoru jistou relevanci; pokud by totiž zákonodárce zamýšlel úpravu ustanovení § 10 ZTOPO vztáhnout skutečně na celé vykonávací řízení, jistě by takto učinil a neomezil by se pouze na samotné „zrušení“ právnické osoby jako takové.

Z výše uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že právní úprava určení výše a druhu trestu v případě přeměny odsouzené právnické osoby je nedostatečná, či dokonce neexistuje. Výše uvedené lze samozřejmě vztáhnout i na převod obchodního závodu či jeho „bonitní“ části, kterou jistá část doktríny zejména pod dojmem usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. 3. 2016, ve věci sp. zn. II. ÚS 840/14, považuje rovněž za případ universální sukcese, na který se ustanovení § 10 ZTOPO vztahuje.

Závěr

V našem příspěvku jsme poukázali na některé problematické aspekty sankcionování právnických osob, které dle našeho svědčí o tom, že orgány činné v trestním řízení se bohužel s právní úpravou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob dostatečně nesžily. Dlužno podotknout, že jim v tomto směru mnoho nepomáhá právní úprava, odborná literatura ani neexistující ustálená rozhodovací praxe. Uvedené má negativní dopady nejen do práv stíhaných právnických osob, ale rovněž komplikuje práci obhájcům, například při zvolení vhodné procesní strategie obhajoby. V našem příspěvku jsme proto naznačili možná východiska pro řešení současné ne zcela dobře fungující justiční praxe, a rovněž jsme naznačili směry, kterými by se argumentace obhajoby mohla vydat.

Seznam literatury a dalších zdrojů

citace – kniha:

FENYK, J., SMEJKAL, L., BÍLÁ, I. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2., podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, 272 s. ISBN 978-80-7552-966-4

FOREJT, P., HABARTA, P., TREŠLOVÁ, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde Praha, 2012, s. 107

ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, 930 s. ISBN 978-80-7400-592-3

citace – tištěný či elektronicky vydávaný časopis, webové stránky příslušných institucí:

NEJVYŠŠÍ STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ a ČESKÁ ADVOKÁTNÍ KOMORA. Memorandum o součinnosti. Cak.cz. [online] [cit. 2020-06-19]. Dostupné z: https://www.cak.cz/assets/memorandum-o-soucinnosti.pdf

NEJVYŠŠÍ STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ. Nejvyšší soud a NSZ prosazují větší využívání peněžitých trestů i odklonů v trestním řízení. Nsz.cz. [online] [cit. 2020-06-19]. Dostupné z: http://www.nsz.cz/index.php/cs/aktuality/2020-nej

SENTENCING COUNCIL. Corporate offenders: fraud, bribery and money laundering. Sentencingcouncil.org.uk. [online] [cit. 2020-06-19]. Dostupné z: https://www.sentencingcouncil.org.uk/offences/crown-court/item/corporate...

TIBITANZLOVÁ A., Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: pohled na sankcionování právnických osob v praxi českých soudů. Epravo.cz. [online] [cit. 2020-06-19]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/zakon-o-trestni-odpovednosti-pravnickyc....

TIBITANZLOVÁ A. Sankcionování právnických osob a praxe českých trestních soudů. Bulletin-advokacie.cz. [online] [cit. 2020-06-19]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/sankcionovani-pravnickych-osob-a-praxe-...

ÚŘAD PRO OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE. Legislativa – soft-law. Uohs.cz. [online] [cit. 2020-06-19]. Dostupné z: https://www.uohs.cz/cs/legislativa/hospodarska-soutez.html

U.S. SENTENCING COMMISSION. Guidelines Manual 2018. Ussc.gov. [online] [cit. 2020-06-19]. Dostupné z: https://www.ussc.gov/sites/default/files/pdf/guidelines-manual/2018/GLMF...



about seo | story