Skip to Content

Krácení práva na obhajobu právnické osoby vyloučením její věci k samostatnému řízení

Mgr. Ing. Ondřej Blaha a JUDr. Michal Doležal

Prezentováno na vědecké konferenci Unie obhájců ČR konané 20. 6. 2019 v Plzni

Tento příspěvek se zabývá existující neblahou praxí orgánů činných v trestním řízení, která spočívá v tom, že o souvisejících trestných činech fyzických a právnických osob není vedeno společné řízení, ačkoliv tomu nebrání důležité důvody. Současná procesní úprava totiž orgánům činnými v trestním řízení očividně neklade v tomto směru dostatečné limity. Přestože tak dochází v mnoha směrech ke krácení práva na obhajobu právnické osoby, dozorové orgány činné v trestním řízení v rámci přípravné fázi trestního řízení a soudy v následujících fázích bohužel tento postup často aprobují. Cílem tohoto příspěvku je jak podnícení odborné diskuse na toto téma, tak hledání možných legislativních řešení tohoto aktuálně existujícího problému.

Úvod

Podle § 31 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „ZTOPO“) se proti obviněné právnické osobě a obviněné fyzické osobě koná společné řízení, jestliže jejich trestné činy spolu souvisejí, pokud tomu nebrání důležité důvody. Toto ustanovení se přitom, obdobně jako je tomu v případě § 20 trestního řádu, přiměřeně použije i v přípravném řízení. Tyto důležité důvody ovšem ZTOPO ani trestní řád nedefinují, a tedy ponechávají výklad tohoto neurčitého právního pojmu právní praxi a právní nauce. Naneštěstí jsou tyto důvody orgány činnými v trestním řízení vykládány velmi široce, což vede k tomu, že jsou trestní řízení vedená proti právnickým osobám nezákonně vylučována k samostatnému řízení, důsledkem čehož je o vině a trestu fyzické a právnické osoby rozhodováno v oddělených řízeních, a to i přestože trestní odpovědnost právnické osoby je odvozována od protiprávního činu osoby fyzické se všemi znaky skutkové podstaty trestného činu, a tedy je trestní odpovědnost právnické osoby pevně spjata s okolnostmi, které se týkají osoby fyzické. Bohužel tento neblahý jev není, a de facto ani nemůže být, účinně korigován trestními soudy, neboť k (problematickému) rozdělování trestních řízení vedených vůči obviněné právnické osobě a fyzické osobě dochází z velké části v přípravné fázi trestního řízení, kde dozor (a dohled) nad jeho zákonností vykonávají státní zástupci (státní zastupitelství), kteří v této oblasti dlouhodobě selhávají. Z naší zkušenosti pak plyne, že orgány mnohdy rozdělují trestní věci nelogicky, a to zejména v řízení vedených o více skutcích se značnou pluralitou obviněných, přičemž ve vyloučených řízeních vycházejí z poznatků z řízení původního.

1. Vymezení důležitých důvodů pro nekonání společného řízení

Právní nauka vymezuje důležité důvody pro nekonání společného řízení o souvisejících trestných činech fyzické a právnické osoby následovně. Gřivna uvádí, že takovým důležitým důvodem by mohla být nedosažitelnost fyzické osoby z důvodu jejího neznámého pobytu, popřípadě očekávaná zdlouhavost extradičního řízení vedeného o fyzické osobě v zahraničí. Existence extradičního řízení vedeného o fyzické osobě v zahraničí přitom podle nás bude důležitým důvodem pro vyloučení trestní věci fyzické osoby k samostatnému řízení, bude-li extradiční řízení vedeno v zemi, se kterou nemá Česká republika uzavřenou smlouvu o právní pomoci, eventuálně v zemi, kde takováto řízení objektivně trvají delší dobu. Naopak o případ důležitého důvodu nepůjde v případech, kdy není vedeno klasické extradiční řízení, ale jedná se o řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu. Fenyk se Smejkalem k důležitým důvodům přidávají i dlouhodobou nemožnost postavit fyzickou osobu před soud ze zdravotních důvodů. S těmito názory souhlasíme, neboť tyto okolnosti by negovaly jeden z významných účelů společného řízení, tedy zajištění zachování zásady hospodárnosti a rychlosti trestního řízení. Právní nauka se zároveň shoduje, že nekonání společného řízení proti fyzické a právnické osobě, jejichž trestné činy spolu objektivně či subjektivně související, či se dokonce týkají jediného skutku, by mělo být postupem zcela výjimečným. S tím nelze jinak než souhlasit, a to zejména v případech, kdy je trestní odpovědnost fyzické a právnické osoby dovozována k témuž skutku, neboť trestní odpovědnost právnické osoby je založena na institut přičitatelnosti protiprávního činu fyzické osoby, a to se všemi znaky skutkové podstaty trestného činu, a to i přestože se trestní odpovědnost fyzické a právnické osoby v souladu s § 31 odst. 2 ZTOPO posuzují samostatně.

Dalším důvodem pro aplikaci ust. § 31 ZTOPO by mohla být očekávaná délka vyřizování žádosti o vyjádření České národní banky či příslušného orgánu státní správy podle § 16 odst. 2 a 3 ZTOPO před uložením trestu zrušení právnické osoby, která spadá do okruhu v těchto ustanoveních vyjmenovaných právnických osob, eventuálně vyjádření České národní banky podle § 17 odst. 4 před uložením trestu propadnutí majetku nebo peněžitého trestu bance, pojišťovně a dalším právnickým osobám tam vyjmenovaným. Tento důvod se však může uplatnit jen ve značně omezeném okruhu trestních řízení vedených proti specifickým právnickým osobám (banky, pojišťovny, komoditní burzy atp.) a bude relevantní de facto až v řízení před soudem. Dle našeho názoru však v naprosté většině takových trestních věcí bude možné průtahům z tohoto důvodu předcházet včasným podáním žádosti o vyjádření – žádost by měla být podána poté, co bude nařízeno ve věci hlavní líčení v případě, že na základě obžaloby bude existovat možnost uložení trestu právě speciálním subjektům vyjmenovaným v § 16 odst. 2 a 3 ZTOPO.

Dalším důvodem pro vyloučení trestní věci právnické osoby k samostatnému řízení, který je i orgány činnými v trestním řízení i v praxi aplikován, by eventuálně mohlo být vazební stíhání fyzické osoby, a to s ohledem na to, že vazební trestní věci je třeba v souladu s § 2 odst. 4 trestního řádu vyřizovat s největším urychlením. Nedomníváme se však, že by samotná existence vazebního stíhání fyzické osoby ve většině případů odůvodňovala potřebu vyloučit trestní věc právnické osoby k samostatnému řízení. Aplikace takového důvodu totiž dle našeho názoru nutně předpokládá, že není možné postavit právnickou osobu v krátké době před soud například pro existenci průtahů se zjišťováním okolností týkajících se možného vyvinění právnické osoby podle § 8 odst. 2 písm. b), event. odst. 5 ZTOPO. Okolnosti týkající se možného vyvinění právnické osoby však bude možné dovozovat z listinných důkazů a svědeckých výpovědí, jejichž opatření nebude zpravidla obtížnější než u obdobných důkazů týkajících se fyzické osoby. Vzhledem k tomu, že otázka, zda právnická osoba vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránila, je otázkou právního hodnocení, a tedy nebude namístě v tomto směru zadávat vypracování znaleckého posudku, jehož zpracování by eventuálně mohlo řízení proti právnické osobě prodloužit, nebude možné vyloučit řízení proti právnické osobě ani z tohoto důvodu. Navíc případné okolnosti týkající se trestní odpovědnosti právnické osoby bude třeba v případě společného řízení vedeného proti vazebně stíhané fyzické osobě možné a zároveň nutné rovněž zjišťovat s nejvyšším urychlením.

Praxe orgánů činných v trestním řízení je však z naší zkušenosti odlišná, neboť důvody pro vyloučení trestní věci právnické osoby k samostatnému řízení jsou orgány činnými v trestním řízení vykládány značně volně, a to například právě s ohledem na skutečnost, že fyzická osoba je omezována na svobodě, anebo z důvodu nutnosti zjišťovat okolnosti týkající se trestní odpovědnosti právnické osoby, respektive jejího vyvinění, čímž je však zcela popírán smysl existence společného řízení podle § 31 ZTOPO, neboť tyto okolnosti týkající se právnické osoby je třeba zjišťovat v každém takovém společném řízení. Mezi nejabsurdnější důležitý důvod, se kterým jsme se v naší praxi setkali, byla skutečnost, že orgán činný v trestním řízení za tento důvod považoval skutečnost, že si musí posoudit časovou působnost zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. V praxi tak nezřídka kdy dochází k vyloučení trestní věci právnické osoby, aniž jsou k tomu dány skutečně důležité, a podle našeho názoru obhajitelné, důvody popsané shora.

Nutné je rovněž zdůraznit, že i pokud dojdeme k závěru, že tu v konkrétním řízení jsou dány důležité důvody pro vyloučení trestní věci fyzické nebo právnické osoby, je třeba v dalším průběhu řízení zkoumat, zda tyto důvody i nadále trvají. Pokud tyto důvody odpadnou, je namístě, nebrání-li tomu například skutečnost, že se již oddělená trestní řízení nachází ve zcela jiné fázi trestního řízení, oddělené trestní věci znovu spojit, aby byla v maximální možné míře šetřena procesní práva stíhaných osob fyzických i právnických. To se ovšem z naší zkušenosti v praxi rovněž neděje. V jednom z námi řešených případů bylo stíhání několika fyzických a právnických osob vyloučeno k samostatnému řízení, přičemž původní řízení bylo dále vedeno o skutcích vazebně stíhaných fyzických osob, ne však proti právnickým osobám, kterým měly být tyto údajné protiprávní činy podle § 8 ZTOPO přičítány. Jak uvádíme již shora, samotné vazební stíhání fyzických osob dle našeho soudu nemělo být oním důležitým důvodem pro vyloučení trestních věcí právnických osob, když nic nebránilo tomu, postavit před soud společně s nimi i konkrétní právnické osoby. Ačkoliv tedy v prvé řadě nemělo vůbec dojít k rozdělení trestních věcí, bylo by legitimní očekávat, že odpadnou-li důvody, které orgány činné v trestním řízení vedly k rozdělení trestních věcí, dojde k opětovnému spojení trestních věcí, k čemuž však v tomto řízení ani po propuštění vazebně stíhaných osob na svobodu nedošlo.

2. Důsledky vyloučení trestní věci právnické osoby k samostatnému řízení

Odhlédneme-li od případné nehospodárnosti vedení oddělených trestních řízení a s tím související zátěže pro státní rozpočet, nemuselo by být samotné vyloučení trestní věci právnické osoby k samostatnému řízení trestně stíhanými právnickými osobami a jejich obhájci vnímáno tak negativně, kdyby ve vyloučených trestních řízeních nedocházelo k tak zásadnímu krácení práva právnických osob na obhajobu.

V praxi totiž orgány činné v trestním řízení postupují tak, že ve vyloučeném trestním řízení významně vycházejí z poznatků z původního trestního řízení, na což už poukázali i Fenyk se Smejkalem. Takovým postupem je však zásadně narušována zásada rovnosti zbraní a dochází ke krácení práva na obhajobu, neboť ve vyloučeném trestním řízení bývá vycházeno z poznatků získaných v původním řízení, zejména ve fázi přípravného řízení, kterého se však ve vyloučeném řízení obviněné právnické osoby mnohdy v plném rozsahu nemohly účastnit.

Právnické osoby obviněné ve vyloučeném trestním řízení a jejich obhájci mají tedy zpravidla značně omezený přístup k trestnímu spisu vedenému v původní trestní věci. Jako tzv. jiné osoby ve smyslu § 65 odst. 1 věta poslední trestního řádu tak mohou nahlížet do trestního spisu pouze se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce a policejního orgánu, a to jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv. Přestože § 2 odst. 5 trestního řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost objasňovat stejně pečlivě okolnosti ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, realita je tomu bohužel mnohdy na hony vzdálená, a tedy lze vyslovit odůvodněné pochybnosti ohledně toho, zda policejní orgán či dozorový státní zástupce skutečně ve vyloučené trestní věci vychází ze všech poznatků z původního řízení, které svědčí ve prospěch i v neprospěch obviněné osoby. Má-li pak obhajoba ztížený přístup do trestního spisu vedeného v původní trestní věci, neexistuje tu reálná kontrola, že policejní orgán a dozorový státní zástupce postupuje ve vyloučeném trestním řízení skutečně v souladu se zásadou materiální pravdy.

Právo na obhajobu obviněné právnické osoby, jejíž trestní věc byla vyloučena k samostatnému řízení, ve kterém je vycházeno z poznatků z původního trestního řízení, je dále kráceno v tom směru, že se její obhájce nemohl účastnit procesních úkonů prováděných v rámci přípravného řízení vedeného v původní trestní věci, tedy například nemohl klást otázky obviněným a svědkům a činit námitky proti způsobu provádění další úkonů. Ačkoliv budou tito svědci zpravidla znovu slyšeni a další důkazy prováděny při hlavním líčení ve vyloučené věci, například v řízeních s větším počtem obviněných zpravidla uplyne delší časový úsek od výslechu v přípravném řízení i od události samotné, a tedy bude častěji docházet k nutnosti předestřít dřívější výpovědi podle § 212 odst. 2 trestního řádu, neboť si svědek nebude s to vzpomenout na konkrétní okolnosti, ke kterým je vyslýchán, anebo bude častěji docházet ke čtení protokolu o výpovědi svědka z důvodů a za podmínek podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. V tomto momentě tedy bude v hlavním líčení konaném o vyloučené věci předestřena výpověď svědka nebo čten protokol o výpovědi svědka z přípravného řízení konaného v původní trestní věci, ze které je vycházeno, aniž by však měl zpravidla obhájce právnické osoby ve vyloučené věci možnost klást vyslýchanému svědku v přípravném řízení otázky. Obdobné situace pak zákonitě budou nastávat i při čtení protokolů o úkonech provedených v přípravném řízení v původním řízení, neboť provádění těchto úkonů se obhájci obviněných ve vyloučeném řízení nemohli účastnit a proti způsobu provádění nemohli vznášet námitky.

Fenyk se Smejkalem pak popisují praxi orgánů činných v trestním řízení spočívající v tom, že celé přípravné řízení je vedeno pouze proti fyzické osobě, a to až do fáze skončení vyšetřování, následně je před podáním obžaloby část trestní věci vyloučena a ve vyloučeném řízení je obviněna právnická osoba. Tímto postupem jsou tedy nejen krácena práva na obhajobu právnické osoby, jak bylo popsáno shora, ale zejména obhajoba nemá možnost učinit návrhy na doplnění vyšetřování, a tedy se alespoň pokusit korigovat nedostatky přípravného řízení vedeného v její vyloučené trestní věci.

Důsledkem shora uvedeného je zásadní narušení zásady rovnosti zbraní a porušení práva na obhajobu právnické osoby, v čemž lze shledávat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, tedy zejména čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a dále práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Návrhy řešení současného stavu

S ohledem na zásadní dopady současné praxe orgánů činných v trestním řízení, kterou bohužel zatím dostatečně neusměrňují ani trestní soudy, které při předběžném projednání obžaloby věci nevrací státním zástupcům k došetření pro zásadní procesní vady přípravného řízení, jsme přesvědčeni, že by měl zákonodárce přistoupit k legislativnímu řešení tohoto problému. Vzhledem k tomu, že tyto důvody, mají-li být samy o sobě dostatečně důležitými důvody, se vyskytují toliko na straně fyzické osoby (na straně právnické osoby by se k nim měly přidat další důvody na straně fyzické osoby), domníváme se, že by nejvhodnějším řešením mohla být následující formulace § 31 odst. 1 věty první ZTOPO: „Proti obviněné právnické osobě a obviněné fyzické osobě se koná společné řízení, jestliže jejich trestné činy spolu souvisejí, pokud postupu v řízení proti obviněné fyzické osobě nebrání důležité důvody.“

Dále pro případ, že je skutečně nezbytné vést oddělená trestní řízení, zdá se jako vhodné, aby zákonodárce výslovně stanovil, že pokud tyto důvody pro vyloučení odpadnou, musí být trestní věci opět spojeny, pokud takovému procesnímu postupu nebudou bránit jiné důležité překážky, tedy například skutečnost, že původní a vyloučené řízení se nachází ve zcela jiné fázi, a „krok zpět“ v jednom z řízení by tedy byl značně nehospodárný a působil by nedůvodné průtahy v takovém řízení.

Bude-li ovšem skutečně nezbytné, aby bylo řízení proti právnické osobě vyloučeno k samostatnému řízení, je třeba, aby ve vztahu k právnické osobě byla zachována zásada rovnosti zbraní, tedy aby nebylo pouze vycházeno z poznatků zjištěných v původním trestním řízení, kterého se obviněná právnická osoba mnohdy ani neúčastnila, ale aby bylo v souladu se všemi zásadami a procesními pravidly provedeno řádné přípravné řízení, tj. aby byli například ve vyloučeném řízení znovu slyšeni všichni svědci, včetně osob v původním trestním řízení v postavení obviněných, a aby poznatky získané v původním trestním řízení byly jako celek (tj. de facto celý spis vedený v trestním řízení proti fyzickým osobám, jejichž jednání je obviněné právnické osobě přičítáno) připojeny k trestnímu spisu vedenému v rámci vyloučeného řízení s právnickou osobou. Jsme přesvědčeni, že i tyto procesní záruky by měl zákonodárce v zákoně výslovně upravit.

Je nepochybné, že v případě řízení s pluralitou skutků, ke kterým je navíc stíháno několik obviněných fyzických a eventuálně i právnických osob, přičemž okruhy těchto obviněných se u konkrétní skutků různě prolínají, tj. jeden konkrétní obviněný je obviněn pouze pro jeden či několik skutků, a ve vztahu k ostatním skutkům se vyjadřuje spíše jako svědek, ačkoliv procesně jde stále o obviněného, je procesně o to více komplikovaná, nicméně ani taková skutečnost nemůže vést k tomu, že bude právo na spravedlivý proces, které náleží nerozdílně fyzickým i právnickým osobám, jakkoliv kráceno.

K řešení pak zbývá jen otázka, jak postupovat v případě, že má být některý z úkonů v řízení proti fyzické osobě a právnické osobě prováděn jako neodkladný nebo jako neopakovatelný, tedy jak zajistit, aby nebylo kráceno právo na obhajobu osob ve vyloučeném řízení, ve kterém takový procesní úkon patrně nebude možné opakovat (např. neodkladný úkon v podobě výslechu v budoucnu těžko dosažitelného svědka), anebo to bude z povahy věci úplně vyloučeno (např. neopakovatelný úkon v podobě rekognice). Jako možné řešení se jeví umožnění účasti obhájce ve vyloučeném řízení obviněné osoby na takovém úkonu v původním řízení a obráceně. Pokud takového obhájce dosud obviněná právnická osoba nemá, anebo taková osoba dosud není obviněna, a z kontextu stíhání fyzické osoby bude vyplývat, že právnická osoba by mohla být v dané věci rovněž stíhána, mělo by být povinností orgánů činných v trestním řízení právnické osobě obhájce či opatrovníka k účasti na takovém úkonu neprodleně ustanovit.

Závěr

Jak se v praxi ukazuje, orgány činné v trestním řízení přistupují k výkladu pojmu důležité důvody, pro které není třeba vést společné řízení proti obviněné fyzické a právnické osobě, jejichž trestné činy spolu souvisejí, značně volně. Důsledkem toho je ve spojení s dalšími procesními postupy (obvinění právnické osoby až v okamžiku značně pokročilé fáze přípravného řízení vedeného proti fyzické osobě) zásadní narušení principu rovnosti zbraní a práva na obhajobu právnické osoby v trestním řízení. Tyto neblahé důsledky přitom není, zejména ve složitých trestních věcech spojených s významnou délkou trestního řízení, možné dostatečně napravit v řízení před soudem. S ohledem na tyto skutečnosti a s ohledem na to, že důvody vyloučení trestního stíhání právnické osoby k samostatnému řízení lze spatřovat zejména na straně fyzické osoby, docházíme k závěru, že byl měl zákonodárce shora navrženým způsoben zpřesnit znění § 31 ZTOPO. Dále pro případ, že je skutečně nezbytné vést oddělená trestní řízení, navrhujeme, aby zákonodárce výslovně stanovil výše zmíněné procesní záruky, které zabrání krácení práva na obhajobu právnické osoby, k čemuž v současnosti ve značné míře dochází.

 
 

Seznam literatury

1) FENYK, Jaroslav, Ladislav SMEJKAL a Irena BÍLÁ. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení pro nim. Komentář. 2., podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018. 272 s. ISBN 978-80-7552-966-4 (e-pub).

2) ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018. 930 s. ISBN 978-80-7400-116



about seo | story